Schleiermacherova hermeneutika: hlavní teze, teorie a další vývoj myšlenky

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher (1768-1834) nemusí být zařazen mezi největší německé filozofy 18. a 19. století, jako jsou Kant, Herder, Hegel, Marx nebo Nietzsche. Je však zdaleka jedním z nejlepších myslitelů takzvané" druhé úrovně " tohoto období. Byl také vynikajícím klasickým vědcem a teologem. Většina jeho filozofických děl je věnována náboženství, ale z moderního hlediska je to jeho hermeneutika (t. e. teorie interpretace) si zaslouží největší pozornost.

Bezprostřední vliv na jeho myšlení měl Friedrich Schlegel (spisovatel, básník, lingvista, filozof). Myšlenky těchto dvou prominentních mužů své doby se začaly formovat koncem 90. let 17. století, kdy na nějaký čas žili ve stejném domě v Berlíně. Mnoho ustanovení teorie jsou běžné. Ne každá práce přesně ví, který ze dvou manželů ji navrhl. Vzhledem k tomu, že Schlegelovy metody jsou mnohem méně podrobné a systematické než schleiermacherovy pozice, je tomu přikládán prvořadý význam.

Definice

Tato jména jsou spojena se vznikem teorie interpretace: Schleiermacher, Dilthey, Gadamer. Hermeneutika, jejíž zakladatel je považován za posledního z uvedených filozofů, je spojena s problémy, které vznikají při práci s smysluplnými lidskými činy a jejich produkty (většinou s texty). Jako metodická disciplína nabízí sadu nástrojů pro efektivní řešení problémů s interpretací lidských činů, textů a dalšího smysluplného materiálu. Hermeneutika X. G. Gadamera A F. Schleiermacher čerpá z dlouhé tradice, protože komplex problémů, které řeší, se objevil v lidském životě před staletími a vyžadoval opakované a důsledné zvážení.

Interpretace je všudypřítomná činnost, která se odvíjí, kdykoli se lidé snaží pochopit jakýkoli význam, který považují za zásadní. V průběhu času se problémy i nástroje určené k jejich řešení významně změnily spolu s disciplínou samotné hermeneutiky. Jejím cílem je odhalit základní rozpor procesu porozumění.

Filozofové hermeneutiky (F. Schleiermacher a G. Gadamer) ji nespojuje s myšlenkou, ale s manipulací nad myšlením. Zvažte hlavní teze a pojmy této teorie.

Vývoj filozofické myšlenky

Schleiermacherova hermeneutická teorie je založena na Herderově učení o filozofii jazyka. Podstatou je, že myšlení závisí na jazyce, je s ním omezeno nebo totožné. Význam této práce je důležité použití slova. Mezi lidmi však existují hluboké jazykové a koncepčně-intelektuální rozdíly.

Nejoriginálnější doktrínou ve filozofii jazyka je sémantický holismus. Je to on (podle samotného filozofa), kdo výrazně zhoršuje problém interpretace a překladu.

Základy

Pokud vezmeme v úvahu schleiermacherovu hermeneutiku stručně a srozumitelně, mělo by to všimnout si na klíčové myšlenky teorie, kterou navrhl.

Zde jsou její základní principy:

• Interpretace je mnohem složitější úkol, než se obvykle chápe. Na rozdíl od běžné mylné představy, že " porozumění se děje, jako samozřejmost dáno", ve skutečnosti "nedorozumění se děje jako samozřejmost, takže porozumění by mělo být usilováno a hledáno v každém bodě".
• Hermeneutika ve filozofii je teorie porozumění jazykové komunikaci. Je definována jako protikladná, nikoli srovnatelná s jejím vysvětlením, aplikací nebo překladem.
• Hermeneutika ve filozofii je disciplína, která musí být univerzální, to znamená ta, která se stejně vztahuje na všechny oblasti předmětu (bible, právo, literatura), ústní a písemnou řeč, na moderní texty a na starověké, na práci v rodném jazyce a na cizí jazyk.
• Tato filozofická teorie zahrnuje interpretaci posvátných textů, jako je Bible, která se nemůže spoléhat na zvláštní principy, například na inspiraci autora i překladatele.

Jak se provádí interpretace

Při stručném zvážení otázek hermeneutiky je třeba věnovat pozornost problému přímé interpretace. Všimněte si, že Schleiermacherova teorie se také spoléhá na následující principy:

• Před zahájením vlastní interpretace textu nebo diskurzu je nutné nejprve dobře znát historický kontext.
• Je důležité jasně vymezit otázku významu textu nebo diskurzu a jeho pravdivosti. Existuje mnoho prací pochybného obsahu. Předpoklad, že text nebo diskurz musí být pravdivý, často vede k vážné nesprávné interpretaci.
• Interpretace má vždy dvě strany: jednu jazykovou, druhou psychologickou. Úkolem lingvistiky je vyvodit závěr z důkazů spočívajících ve skutečném použití slov v pravidlech, která je řídí. Hermeneutika se však zaměřuje na autorskou psychologii. Jazyková interpretace se týká hlavně toho, co je v jazyce běžné, a psychologická je více spojena s tím, co je specifické pro konkrétního autora.

Zdůvodnění

Friedrich Schleiermacher, který prezentuje své myšlenky na hermeneutiku, naznačuje několik důvodů, proč by jazyková interpretace měla být doplněna psychologickou. Za prvé, tato potřeba vyplývá z hluboké jazykové a koncepčně-intelektuální identity jednotlivců. Tato vlastnost na úrovni jednotlivců vede k problému jazykové interpretace, že skutečné použití slov dostupných pro důkaz bude obvykle relativně malé v počtu a špatné v kontextu.

Tento problém by měl pomoci vyřešit řešení autorské psychologie poskytnutím dalších vodítek. Za druhé, odvolání k psychologii autora je také nezbytné pro disambiguace na úrovni jazykového významu, ke kterému dochází v určitých kontextech (i když se stal známým rozsah významů dostupných pro dané slovo).

Zatřetí plně porozumět jazykovému aktu, potřebujete vědět nejen jeho význam, ale také to, co mu pozdější filozofové říkali "ilokutivní síla" nebo záměr (je to, jaký záměr vykonává: poselství, nutkání, hodnocení a další.).

Podmínky

Pro hermeneutiku F. Schleiermacher potřebuje použití dvou různých metod: "srovnávací" metody (t. e. metoda jednoduché indukce), kterou filozof považuje za jazykově dominantní interpretaci. V tomto případě převádí tlumočníka z konkrétního použití slova v pravidlech, která je všechny řídí, na "věšteckou" metodu (tj. Vědec považuje tento přístup za převládající v psychologické stránce interpretace.

Široce přijímaný pojem "věštění" v literatuře je pro filozofa procesem psychologické sebeprojekce do textů obsahujících zrno pravdy, protože věří, že hermeneutika vyžaduje určitý stupeň psychologického obecného porozumění mezi překladatelem a tlumočníkem.

V Schleiermacherově hermeneutice je tedy text považován ze dvou pozic.

Úvahy o částech a celku

Ideální interpretace je ze své podstaty holistická akce (tento princip je částečně zakotven, ale stále přesahuje sémantický holismus). Konkrétně by měl být jakýkoli daný fragment textu považován za světlo celého pole, ke kterému patří. Oba by měly být interpretovány z širšího hlediska porozumění jazyku, ve kterém jsou psány, jejich historickému kontextu, pravěku, existujícímu žánru a obecné psychologii autora.

Takový holismus zavádí do interpretace všudypřítomnost kruhovitosti, protože interpretace těchto širších prvků závisí na pochopení každého fragmentu textu. Schleiermacher však tento kruh nepovažuje za začarovaný. Jeho řešením není provádět všechny úkoly současně, protože daleko převyšuje lidské schopnosti. Myšlenka spíše spočívá v myšlence, že porozumění není otázkou "všeho nebo ničeho", ale něčím, co se projevuje v určité míře, takže lze postupně postupovat směrem k úplnému porozumění.

Například, pokud jde o vztah mezi částí textu a celým polem, ke kterému patří, z pohledu hermeneutiky Schleiermacher doporučuje nejprve přečíst a interpretovat co nejlépe každou část textu, aby tak dospěla k přibližnému obecnému smyslu celé práce jako celku. Metoda se vztahuje na upřesnění původní výklad každé z konkrétních částí. To poskytuje vylepšenou obecnou interpretaci, kterou lze poté znovu použít k dalšímu objasnění porozumění částem.

Počátek

Ve skutečnosti je Schleiermacherova hermeneutika téměř totožná s Herderovou teorií. Některá obecná pozice je zde způsobena skutečností, že oba byli ovlivněni stejnými předchůdci, zejména A. A. Ernest. Při krátkém pohledu na Schleiermacherovu hermeneutiku je však třeba poznamenat, že Gerderovi dluží pouze dva klíčové body: doplněk "lingvistické ""psychologické" interpretace a definice "věštění" jako jeho převládající metody.

Herder to již použil, zejména ve spisech o spisech Thomase Abbta (1768) a o poznání a pocitu lidské duše (1778). Schleiermacherova teorie v podstatě jednoduše spojuje a systematizuje myšlenky, které již byly "roztroušený" na řadě Herderových děl.

Rozdíly a funkce

Existuje však několik významných výjimek z tohoto pravidla posloupnosti, které se týkají rozdílů schleiemacherovy hermeneutické teorie od Herderových myšlenek.

Chcete-li to vidět, měli byste začít se dvěma odchylkami, které nejsou problematické, ale poměrně významné. Za prvé, Schleiemacher zhoršuje problém interpretace zavedením sémantického holismu. Za druhé, jeho teorie zavádí princip ideálu univerzálnosti hermeneutiky.

Berme v úvahu, že Herder správně zdůraznil zásadní význam při interpretaci správné definice žánru díla, stejně jako velkou obtížnost toho dosáhnout v mnoha případech (zejména kvůli neustálým změnám a následnému běžnému pokušení falešně asimilovat neznámé žánry).

Schleiermacher však tomuto problému věnoval relativně malou pozornost. Zejména ve své pozdější práci podrobněji definoval psychologickou interpretaci jako proces identifikace a sledování nezbytného vývoje jediného autorského " původního řešení [Keimentchluß]".

Kromě toho Herder zahrnoval nejen jazykové, ale také autorovo nejazykové chování mezi důkazy relevantní pro psychologickou hermeneutiku. Schleiermacher myslel trochu jinak. Trval na omezení jazykového chování. To se také zdá být chybné. Například zaznamenané činy brutality markýze de Sade se zdají být potenciálně důležitější pro nastolení sadistické stránky jeho psychologického vzhledu a pro přesnou interpretaci jeho textů než jeho násilná prohlášení.

Schleiermacher (na rozdíl od Herdera) považoval ústřední roli "věštění" nebo hypotézy v hermeneutice za základ pro ostré vymezení interpretace a přírodních věd. Proto a pro klasifikaci jako umění, nikoli vědy. Pravděpodobně by to však musel považovat za základ pro uznání porozumění a přírodní historie jsou podobné.

Jeho teorie má také tendenci bagatelizovat, zastínit nebo vynechat některé důležité body týkající se hermeneutiky, které již vyjádřil Friedrich Schlegel. Jeho vlastní postoje k podobným otázkám, vyjádřené v některých textech, jako je filozofie filozofie (1797) a fragmenty Athenaeum (1798-1800), do značné míry připomínají Schleiermacherův přístup. Zahrnuje však také body, které jsou v dílech filozofů méně odvážné, nejasné nebo vůbec neexistující.

Schlegel poznamenává, že texty často vyjadřují nevědomé významy. To znamená, že každý vynikající produkt je zaměřen na více, než se odráží v něm. Schleiermacher může někdy najít podobný názor, který se nejvíce projevuje v doktríně, že tlumočník by se měl snažit porozumět autorovi lépe, než sám pochopil.

Verze takové pozice, kterou vyjádřil Schlegel, je však radikálnější a poskytuje skutečně nekonečnou hloubku významu, kterou autor sám do značné míry nezná. Tento myslitel zdůraznil, že dílo často nevyjadřuje důležité významy výslovně v žádné z jeho částí, ale ve způsobu jejich sloučení do jednoho celku. To je velmi důležitý bod z pozic hermeneutiky. Schlegel (na rozdíl od Schleiermachera) zdůraznil, že díla mají tendenci obsahovat zmatek, který musí překladatel identifikovat (rozmotat) a tlumočník vysvětlit.

Nestačí jen pochopit skutečný význam složitého díla. Je vhodné to pochopit lépe než samotný autor. Je také nutné být schopen charakterizovat a správně interpretovat vzniklý zmatek.

Rozvoj myšlenek

Navzdory těmto významným, ale omezeným nedostatkům v detailech Schleiermacherovy hermeneutiky jeho následovník August Beck, významný klasický filolog a historik, následně poskytl široké a systematičtější přeformulování myšlenek hermeneutiky v přednáškách, které byly publikovány v díle encyklopedie a metodologie filologických věd.

Tento vědec se domníval, že filozofie by neměla existovat pro sebe, ale být nástrojem pro pochopení sociálních a vládních podmínek. Právě díky společnému vlivu interpretací těchto dvou myslitelů dosáhla hermeneutika krátce řečeno něčeho velmi podobného postavení oficiální a všeobecně uznávané metodiky klasické a biblické vědy 19. století.